Poprvé na terapii

Většina z nás jde po prvé k terapeutovi či terapeutce s podobným očekáváním jako k lékaři. Myslíváme si: „Povím mu/jí, čím se trápím, on/ona mi řekne, co dělám špatně a vymyslí, jak z toho ven“.  Dlouhodobě radit klientům, co mají dělat, ale zpravidla nefunguje. Buď se dobrých rad nedokážeme držet vůbec, nebo se náš problém časem objeví znovu nebo jinde. Tím se stav našeho sebevědomí nakonec ještě zhorší.

​

Terapie spočívá v pomoci při hledání řešení, která v sobě klienti/klientky objevují sami. Během sezení nechávám do velké míry své klienty/klientky vést směr rozhovoru a snažím se zažít a pojmenovat, jaké to asi je být v jejich kůži. Zájem o vnitřní svět druhého, empatie a atmosféra přijetí mají vliv na snižování psychologických obran. Cítíme-li se bezpečně, lépe rozumíme i svým pocitům. Opakovaně zažívám, že když se klientům/klientkám podaří přijmout své pocity, nemají dál problém najít si vlastní radu. Řešení problému obvykle nevězí v nedostatku rozumu, ale v nepřijetí nebo neporozumění některým pocitům.

​

Nestačil by tedy zájem někoho blízkého?

 

Myslím, že mnohdy stačil a bylo by to skvělé. Jenže v naší společnosti jsme tak zvyklí odpojit se citově jeden od druhého, zhodnotit a poradit, že jen málokdo bez profesionálního psychoterapeutického výcviku zkrátka dokáže naslouchat druhému a přiměřeně oddělovat jeho a svůj svět.

​

Jako terapeutka Vám tedy většinou nebudu chtít radit, jak máte vyřešit svůj problém. Budeme si o něm povídat, a pokusíme se společně porozhlédnut ve Vašem vlastním prožívání, dokud sami nenajdete řešení. To může nějakou dobu trvat a Vy sami zhodnotíte, jestli je Vám terapie přínosem. Zpravidla se o Vaší spokojenosti pobavíme na druhém případně třetím sezení a domluvíme se, jestli vidíte smysl v jejím pokračování.